Vždycky jsem o sobě věděla, že budu chtít mít opravdu hodně dětí. A navíc já jsem vyrůstal v takové rodině, kde se měla další čtyři sourozence, takže si jistě dokážete představit, jak to u nás doma vypadalo. Bylo nás tam opravdu moc, někdy až plno, že skoro nikdo neměl žádné soukromí. Měli jsme tam opravdu veselý a taky hodně živý život. A nejhorší ale na tom bylo, že když jsme se my děti třeba například začaly hádat. Byly jsme od sebe vzdálení vždycky tak dva nebo tři roky. Takže si jistě dokážete představit, že jsme nebyly tak daleko od sebe, abychom měli také podobné zájmy a koníčky.
Ale my jsme se taky hádaly hlavně o to, kdo bude mít jakou hračku. Protože rodiče nakonec to dělali tak, že nekupovali jenom tak někomu určitému hračku, ale kupovali to tak, že si vždycky s tím budeme hrát všichni nebo si hračky budeme půjčovat. Tohle jsme taky občas dělaly, ale občas jsme měly takovou náladu, že jsme se jenom hádaly a vůbec jsme si nechtěly půjčovat hračky. Vždycky se každý někam zašil, aby měl klid a nemusel půjčovat někomu jinému hračku. Abych pravdu řekla, tak nyní se za to stydím a vůbec nechápu, protože se děti stále musí hádat.
Tohle si říkají všichni učitelé a taky rodiče, co malé děti na tom bavit, že se jenom hádají anebo nedejbože perou. A které se hádají třeba o hračky. Třeba například můj syn má nějakou hračku. A potom, když přijde jeho bratr, tak tu hračku prostě taky musím mít. A když to nemá, tak se jenom vzteká a piští, aby taky mohl mít jiné hračky, než má on. A kolikrát jsem si řekla, že snad taky udělám nějaký kompromis a koupím třeba dvě stejné hračky a uvidím, co a jak to mé děti bude zajímat. Myslím si, že moje děti nade mnou asi vyzrají a nebudou se zajímat asi o žádnou hračku. Nebo se mýlím? Vím, že je hodně dětí a taky hodně povah, ale věřte, že dětem do hlavy nikdy nikoho nevidí.